VRATISLAV EFFENBERGER (1923-1986):
ALE ONA SE TAK NERADA SVLÉKÁ

neboť má příliš úzká ramena
nĕkolik chybiček které může docela dobře
opravit krejčí drugé třídy

Vyšlehni z dopisu který mi píšeš
jako bych tĕ nevidĕl v korunách stromů na jaře
vyšlehni z tĕch rozehtraných dud
jimiž je jaro stíny kopyt
nech se třpytit azurem
buď trochu rozumná jak kámen

S mečem z barev
které zrazuje tvá nahota
nech vlny potoku a hraj si s pavučinou
Bylo to tehdy a tehdy když padaly hlavy
loutka a spící královna
s mečem polibku

S mečem polibku
jako nic převrácený vůz
po složitých cestách po nich se už nikdo nevrací
Proč se tak chvĕješ když si na to vzpomínáš
ptáci tak blízkjo u tvých rtů které se chvĕjí
v sametovém tichu
v nĕmž by se zalkli i kolibříci

V tichých královstvích
obrací se na bok a padá do spánku
aniž by se mohla minout s hrázemi Zuiderského moře
nalomenými slzami neboť je večer
je noc
na její noze se stínem letícího zvonu
vy ruce pláčete nad tím že odcházi

Vyšlehni z dopisu který mi píšeš
jako bych tĕ nevidĕl v korunách stromů na jaře
vyšlehni z tĕch rozehraných dud
jimiž je jaro stíny kopyt
nech se třpytit azurem
buď trochu rozumná jak kámen

Aby v tom z čeho jsi sama
rostlo slunce na chodidlech divochů
pak úsvit ztratí svou hřívu
vlající kapesník

nazaj .